18. 4. 2017

Breviář pozitivních Velikonoc

I když by asi přesnější název pro tento článek byl Ideologie v době zasraných Velikonoc, nechce se autorka podbízet bulvárně laděným titulem.

Velikonoce. You love it or you hate it. Když mě včera ráno probudilo dlouhé a urputné zvonění domovního zvonku, hned se mi připomnělo, že co se klasických, tradičních Velikonoc týče, patřím rozhodně do té druhé skupiny. Začíná to právě už tím zazvoněním - jak je rok dlouhý, nikdo by si netroufl ve sváteční den ráno zvonit jako na lesy a dožadovat se vstupu. Na Velikonoce je to ale jinak. Zdvořilost a respekt k soukromí jde stranou, protože hoši mají přece právo dožadovat se pomlázky. Maminka to kdysi okomentovala pragmaticky: Když nechceš, aby tě budili, vstávej dřív. Taky se mi to nevstávání jednou pořádně vymstilo. Představte si asi dvanáctiletou holku, co na velikonoční pondělí nechce vstávat se slepicemi, jen aby byla připravená na nezvané koledníky. Spí v noční košili. Jak už to tak bývá, ta potvora se jí samozřejmě přes noc vyhrne. A ráno ji vzbudí, když jí do pokoje vtrhne horda dospělých chlapů, z nichž ani většinu nezná, kteří se jí snaží stáhnout peřinu. Ta holka je vyděšená, vystrašená a především se strašně stydí a cítí se neskutečně ponížená. Drží se peřiny, co to jde, snaží se noční košili stáhnout dolů, aby nebylo nic vidět, a děkuje bohům, že spí na patrové posteli, takže to mají nezvaní návštěvníci se stahováním peřiny těžší. Nakonec nedojde k nejhoršímu a holce se povede stáhnout košili dolů dřív, než je dole peřina. Dopadlo to dobře? Nevím, úplně bych neřekla. A jestli jsem do té doby Velikonoce neměla zrovna dvakrát ráda, tak od té doby je nesnáším. Vím, nebyl v tom vlastně žádný zlý úmysl. Kdyby pánové věděli, jak se věci mají, věřím, že by všeho okamžitě nechali, možná se i omluvili a zastyděli. Ani rodiče zřejmě nenapadlo, jak tahleta zdánlivě nevinná situace může dopadnout. 

Dovedete si představit jakoukoli jinou situaci, kdy by rodiče s klidným svědomím pustili do pokoje ke spící dceři bandu cizích chlapů? Vždyť je to proboha zvrácenost! I děti přece mají právo na soukromí, na intimitu, na možnost odmítnutí. Když se letos objevilo několik článků, kde ženy sdílí svoje traumatické velikonoční zkušenosti a volají po respektu, dostává se jim výsměchu nebo dokonce další agrese. Not all men. A v tomhle případě i Not all women. Ne každá žena má s Velikonoci spojené trauma či jsou jí tradice nepříjemné. Ale jsem si naprosto jistá, že je jich mnohem, mnohem méně, než si příznivci Velikonoc myslí. Ono se o takovýchhle věcech totiž na veřejnosti moc nemluví. Nechci Velikonoce zakazovat (což si z podobně laděných článků příznivci Velikonoc z nějakých důvodů vyvozují). Nemám jak je zakázat a tak jako u většiny věcí, dokud jde o zcela dobrovolnou aktivitu, při které se nikomu neubližuje, nechť si jí její příznivci užívají, co hrdlo ráčí. Ale jak moc je tahleta aktivita opravdu dobrovolná? Kolika malým holčičkám rodiče nejprve vysvětlili, co se o Velikonocích děje a proč, a zeptali se jich: "Chtěla bys je slavit takhle?" A kolik rodičů respektovalo, když byl jejich dcerám tenhle "symbolický pohanský obřad" nepříjemný?

Moje zkušenosti s Velikonocemi nejsou zdaleka tak hrozné, jako slýchám odjinud. Nikdo si nikdy nedovolil mě vyloženě zmlátit. Před nikým jsem neutíkala. Ale stejně jsem to vnímala jako ponížení od začátku až do konce. Ráda jsem mámě pomohla udělat velikonoční výzdobu a obarvit vajíčka. Ale ve chvíli, kdy se ozvalo první zazvonění, moje radost ze svátků jara vyprchala. Proč mám do domu pouštět cizí lidi? Proč mě mají cizí lidi bít? Proč si mí kamarádi i příbuzní myslí, že mají právo mě vyšlehat? Proč spousta kluků nechodí s vlastnoručně pletenými mrskačkami, ale s vařečkami, jalovcem nebo pomlázkami z bužírek? Proč schválně vybírají to, čím to bolí víc? Proč k nám jednou za rok chodí kluci a muži, o kterých zbylých 364 dní neuslyším? Proč jim mám za tohle ponižování ještě něco dávat? Proč má brácha plnou tašku čokolády a já jenom oči pro pláč? Proč se musím zamykat ve svém pokoji, když chci soukromí, na které mám plné právo? Proč moje NE nic neznamená?

Zpráva, kterou Velikonoce vysílají o stavu žen a dívek ve společnosti, není právě příznivá. Nemáš právo rozhodovat o svém těle, nemáš právo odmítnout byť symbolické násilí a pokud se ozveš, jsi v lepším případě za sucharku, v horším případě za rozvracečku společnosti. Jen kvůli tomu, že se odmítáš poddat tradici. V naší rodině to nakonec dopadlo dobře. Čím jsem byla starší, tím víc jsem mohla rozhodovat, jestli se toho tyjátru budu účastnit, nebo ne, a nakonec se ukázalo, že Velikonoce pro nás byly především setrvačnost. Už pěkných pár let máme u nás v rodině svoji vlastní tradici, která je mi mnohem bližší - na každé velikonoční pondělí naplánujeme výlet. Podíváme se do jarní přírody, nadýcháme se čerstvého vzduchu a uvidíme a dozvíme se leccos zajímavého. Na tyhlety Velikonoce se ze srdce těším. A věřím, že kdybyste se zeptali žen a dívek, jestli chtějí raději tradiční vyšlehání, nebo den podle svého, odpověď by zdaleka nebyla tak jednoznačná, jak si mnozí myslí.

Ukončit to chci smířlivě. Velikonoce samy o sobě nejsou špatné. Ani velikonoční pomlázka v jádru není špatná věc. Ale celé to stojí a padá na uvědomělosti, respektu a ohleduplnosti. Dívky bezpodmínečně musí mít možnost se neúčastnit vůbec nebo jen do té míry, do jaké je jim to příjemné. A kluci zase musí bezdpomínečně  respektovat, že se jedná o symbolickou tradici a že jsou v ní jen spoluhráči, nikoli rozhodčími. Koneckonců, velikonoční vyšlehání je symbolika pohlavního styku. A tak jako u něj je i o Velikonocích nezbytný KONSENT. NE znamená NE. Tak na to pamatujte, ať už to jaro slavíte jakkoli.

Žádné komentáře:

Okomentovat