Ach, jak krásné bylo to vánoční zastavení, vystoupení z dobře rozjetého kolotoče permanentního nestíhání, možnost soustředit se chvíli spíš na sebe a na lidi okolo než na tlumení tu méně, tu více rozeběhlé paniky. Přišel leden a najednou je to všecko zpátky. Nejistota. Fofry. Nestíhání. Přesně to, čemu jsem si o Vánocích slibovala, že se vyhnu. Doufala jsem, že i k psaní na blog (tedy k rovnání myšlenek a dokumentování život-a-běhu) se dostanu častěji, než se mi NEdařilo na podzim. A najednou je tu konec ledna a od Silvestra zase nic. Uf, řeknu vám, to dospělačení a živnostničení prostě není žádná legrace.
Docela jsem přemýšlela, jestli si pro rok 2017 dám nějaká předsevzetí a pokud ano, jak je pojmu. Že to chce změnu, bylo jasné od začátku. V neustálém stresu a napětí se prostě nedá žít. Rozhodla jsem se, že letos na sebe budu přísná. Hned jsem zasedla k Excelu s rozvrhem a kromě výuky jsem si tam taky přidala časové sloty na překlad a jógu. Tehdy a tehdy jsem prostě v práci a přes to nejede vlak! A je úplně jedno, že "v práci" znamená "sedím doma v teplákách u počítače". To pořád ještě neznamená, že jsem k dispozici pro: nákupy, vaření, kafíčka, procházky, náhradní hodiny, korektury, testování a jiné. Prostě ne. NE! No, nebudu vás napínat. Zkušební období nedopadlo úplně nejlépe. Chtěla jsem pracovat tak, abych vše zvládla pěkně během dne a nemusela k překladu zasedat o víkendu nebo se s ním patlat dlouho do noci. Nikoho asi nepřekvapí, že třeba včera jsem pracovala celý den a skončila jsem v jedenáct večer. POUČENÍ: K živnostničení je potřeba silná vůle a sebedisciplína. Naštěstí ale leden probíhal přeci jen o něco lépe než většina podzimu. Plán jsem sice neplnila na 100 %, ale tak na 50 %, což je vlastně pořád slušný pokrok. Omezila jsem socializaci (která je fajn, ale ne za cenu toho, že pak máte pocit, že nejste pánem vlastního času a dostáváte se do křeččího kolečka, kdy už se jenom vezete na vlně stresu a nestíhání), snažila se pracovat, kdy to šlo, a zjišťovala, ve kterých chvílích jsem náchylná k porušování stanoveného rozvrhu. Ono je to taky užitečné, vytipovat slabá místa, protože pak víte, na čem je potřeba zapracovat.
Dalším z plánů pro letošek byl pohyb. Víc pohybu. Ne až tak pro to, že bych potřebovala/chtěla hubnout nebo tak něco, ale prostě proto, že se objektivně cítím líp, když pořád jenom nesedím na zadku. Je mi jedno, jestli to vyústí v to, že mi váha ukáže o kousek nižší číslo, nebo že zase dopnu některé své oblíbené sukně a kalhoty. Od té doby, co jsem legíny povýšila na kus oblečení nositelný na veřejnosti (myslete si o tom co chcete, já jsem spokojená a myslím, že vypadám šik), mě ani tohle netrápí. Ale ten pocit, když trochu rozhýbu ztuhlé trapézy, povolím kyčle nebo pořádně protáhnu páteř... k nezaplacení! A tenhle plán se, kupodivu, daří dobře. Možná proto, že jsem si ho nestanovila nijak přísně a hlavně proto, že se sešly dva velmi důležité faktory. Nové jógové centrum doslova za rohem a návykovost pocitu dobře protaženého těla. Na jógu se nemusím nutit chodit. Na jógu se najednou, když do studia nemusím dojíždět půl hodiny, strašně těším. Nemám pocit, že jógovou praxí ztrácím čas, naopak mám pocit, že ta hodina a půl se mi mnohonásobně vrátí. Určitě v tom hraje roli taky to, že nikdy nechodím cvičit sama - jóga s mužem je další úžasná bonding aktivita a na každé setkání s Nanou se vždycky moc těším, takže chodit společně na jógu je geniální spojení příjemného s užitečným. Kdybychom tak stejně blízko měli i posilovnu! Od té doby, co sledujeme Vikingy, toužím být badass shieldmaiden a bez trochy toho posilování štít neunesete (a ani mimčo, jak jsem zjistila). Ale všechno bude. Považuju za obrovský pokrok, že vůbec nějaký pohyb probíhá a že hned od začátku nezvládnu zařadit do rozvrhu vše? Nevadí. Aspoň je na čem pracovat.
A pak poslední plán. I když M na předsevzetí moc nevěří, shodli jsme se, že letošek se ponese ve znamení jednoho důležitého tématu. Subverzivity. Shodli jsme se, že chceme dělat věci jinak. Nechceme jít s proudem, pokud to znamená dělat věci, které jsou proti našemu přesvědčení. Naopak pokud můžeme, chceme pomoct v tom, co považujeme za důležité. A protože jsme letošek vyvolili taky jako rok svatební, plán je jasný: subverzivní veselka se vším všudy! Máloco je přeci tak zakořeněného v tradicích genderové nerovnosti, konzumnosti a vůbec zbytečného tyjátru jako právě svatby. Tak jsme se rozhodli, že ta naše bude jiná. Ne z trucu, abychom ostatním ukázali, že na nás si se svejma tradicema nepřijdou. Ale protože si z toho chceme udělat událost, která se ponese v duchu hodnot, které vyznáváme, ne v pouhé setrvačnosti. Tak nám držte palce, ať se to podaří!
Žádné komentáře:
Okomentovat