10. 9. 2016

Skotská anabáze I - Jak jsme putovali

Bylo nebylo, šla jsem jednou s kamarádem na pub quiz a mezi řečí jsem se mu svěřila, že chci příští léto jet do Skotska a projít tam West Highland Way. Kamarádovi se ten nápad líbil a jel by taky. Zanedlouho se z kamaráda stal boyfriend, který si poctivě pořídil outdoorovou výbavu a plánování a těšení se (a chvílemi i děsení se) na Skotsko se stalo naší oblíbenou kratochvílí.

West Highland je 154 km dlouhá pěší tůra z vesničky Milgnavie (čti Malgáj, Skotové musejí být šílení) na okraji největšího skotského města, Glasgow do srdce skotské Vysočiny - městečka Fort William. Je to mimo jiné i nejstarší dálková turistická trasa ve Skotsku a je také nejoblíbenější. S mužem jsme podnikali poctivou předletovou přípravu - nakoupili jsme průvodce, pečlivě je přečetli, prošli si mapy, naloadovali GPS waypointy, pořídili si aplikaci do telefonu, sestavili itinerář, protočítali kilometry na jednotlivé dny, vyhledali si, kde si budeme cestou kupovat zásoby... jen na jednu drobnost jsme trošičku podcenili. Když totiž nejste zvyklí chodit na těžko (tedy na zádech s krosnou, ve které si nesete všechno potřebné a která může vážit nějakých 15 - 18 kg), je radno to před takovým zápřahem natrénovat. A to se nám tak úplně nepovedlo. (pozn. redakce: Ne, když si do té krosny naložíte zásoby na den a půl a jdete takhle 7 km tam a druhý den zpátky, opravdu to jako trénink nestačí. Stejně jako si takhle rozhodně dostatečně neprošlápnete nové pohory, Fay!!!) Ale chybkami se člověk učí a vy, věrní čtenáři, už alespoň budete vědět, čemu se vyvarovat.

Inu, nasedli jsme jednoho krásného červencového dne v Brně do autobusu a vydali se na dlouhou cestu směr Glasgow. Pokud si jízdenky koupíte alespoň měsíc dopředu, přijde vás totiž cesta busem o více než polovinu levněji než cesta letadlem. Navíc nevím jak vy, ale já jsem mnohem klidnější, když vím, že mám své pečlivě sbalené trampské zavazadlo pěkně pod dohledem. Představa, že doletíme do Skotska a tam zjistíme, že nám poslali krosny se stanem, spacákem a dalšími nezbytnostmi třeba do Budapešti... V Glasgow jsme si užili posledních výdobytků civilizace - večeře ve městě, pinta v hospůdce, nocleh na pohodlné posteli v hostelu, kde bylo teplo a SUCHO, pořádná skotská snídaně (která se od anglické liší tím, že je její součásti black pudding a místo hash brown dostanete potato pancake). Po přespání jsme, plní sil, vyrazili na vláček, který nás odvezl do výchozího bodu. Ve vláčku jsme mimo jiné zjistili, že se nám záhadným způsobem podařilo krosny nabalit tak, že já ji mám o něco těžší než muž (pro ty, kdož mého muže neznají - je o hlavu větší a na rozdíl ode mě vlastní fajnový výdobytek jménem svaly). Protože jsem děsně drsná, feministka a žádný vořezávátko, naznala jsem, že to mě přece nemůže zastavit a že to přebalovat nebudem. Nebudu vás napínat, po asi dvou hodinách mě to přestalo bavit a při obědové pauzičce jsme si samozřejmě obsah batůžků krapet proházeli. Šlapalo se nám docela dobře. Začátek WHW je mírný a dovolí vám, abyste si na chození trochu zvykali. Když jsme postupovali od civilizace do poněkud venkovštější krajiny, narazili jsme na fajného týpka v klobouku, který měl u cesty zaparkovaný přívěs a nabízel znaveným poutníkům zdarma kávu, čaj a dobré slovo. Když se mě někdo zeptá, jacíže jsou Skotové, opět s velkou radostí zopakuju, že jsou to ti nejmilejší a nejpohostinnější lidé, které jsem potkala (Angláni, chyťte se za nos!). Když jsme první den postavili stan v malém kempíčku u farmy, skoro jsem nemohla uvěřit, že jsme to opravdu zvládli - ušli jsme s krosnami prvních 19 km, nic se nám nestalo a povedlo se nám zakempit, jak jsme chtěli. Večeře z ešusu nám chutnala jako už dlouho nic a po chvilce pozorování západu sluníčka jsme si šli užít první tuláckou noc pod stanem.

Druhý den jsme vyrazili opět plní sil, ale kilometry zpočátku ubíhaly jaksi pomaleji, než jsme čekali. Krajina se proměňovala - přibývalo výhledů a lesů, ubývalo silnic a políček. Rozhodli jsme se, že si to trošku zjednodušíme a obejdeme Conic Hill - první výstup, který WHW nabízí. Vyrazili jsme totiž docela pozdě, šli pomalu a navíc se začalo ozývat mužovo koleno. Viděla jsem, že by si na CH moc rád vyšlápnul a odkšrtnul si první výkonové políčko, ale nakonec ani moc neprotestoval, když jsem přišla s obcházecí alternativou. Já jsem totiž lenoch a poseroutka. Měli jsme na ten večer zabookované místečko v kempu u Loch Lomond, což je národní park, kde se smí spát pouze na vyznačených  tábořištích. Čekalo nás i tak ještě víc než 10 km cesty, sil pomalu ubývalo a bylo mi jasné, že šplhání se na kopec a hlavně velmi prudký sestup by nám to všechno mohl pěkně zkomplikovat. V půli cesty jsme se zastavili na občerstvení ve vesničce Balmaha, která je vstupním bodem k Loch Lomondu. Padla na mě únava a demoralizace převeliká, snad proto, že hodina pokročila a čekalo nás ještě dost šlapáni, snad proto, že se ozývaly záda i bolavé nožky. Když jsme ale přišli k břehům jezera, které teď cesta začala lemovat, jako by nás voda úplně vzpružila. Když jsme šťastně dorazili do kempu Sallochy a postavili stan, uchváceně jsme se kochali výhledy na hory na druhém břehu, užili si trochu koupačky a nakonec si na pláži ukuchtili večeři. Vzpomínka na tenhle večer patří k těm nejkrásnějším z celé výpravy.
Třetí den jsme si užívali ještě více Loch Lomondu. Zároveň se už ale taky začaly podepisovat odchozené kilometry. Záda si na krosny zvykla, boty už se docela rozchodily, ale zato začala bolet kolena. I mě. Což jaksi nikdo nečekal. Muž věděl, že v pravém kolínku nemá úplně všecko v cajku už dýl a bylo jen otázkou času, kdy se kloub pod námahou začne ozývat. Já jsem měla pocit, že jsem přece zdravá jako řípa, tak jakýpak copak. Počasí, do té doby mírné a téměř 100% suché, se nám taky rozhodlo ukázat, zač je toho loket. Neodchodili jsme zdaleka tolik, kolik jsme si na ten den naplánovali, a do kempu jsme došli naprosto a úplně hotoví. A za přestálou námahu odměnili jsme se pořádnou večeří, chladivým mokem a druhý den teplou snídaní a obědovým balíčkem. Radím vám dobře, přátelé - vy to nedělejte. Všechno jídlo bylo samozřejmě úžasně dobré, ale ten účet, ten účet... chodit ve Velké Británii na jídlo je prostě drahá legrace, zvlášť, když k tomu máte vysokohorskou přirážku. Nebo v tomto případě spíše přirážku jezerní. Pršelo celý večer i celou noc a dokonce se kolem nás honila pořádná bouřka a řeknu vám, poslouchat hromy takhle zblízka ve stanu... byla jsem moc ráda, že se mám ke komu přitulit. Vzbudili jsme se opět do deště, který se ukázal být naším věrným společníkem po celý následující den, kdy jsme také konečně poznali, zač jsou toho midgies.
Další den byl zkouška ohněm či spíše deštěm a kameny. Velká část cesty vedla po velkých kamenech, které se jako horská dráha neustále zvedaly vzhůru, aby nás pak opět vedly dolů. Kolena začala bolet způsobem přímo strašlivým a to, že byly kameny kluzké od deště, tomu taky moc nepřidávalo. Asi v půli dne mi i přes "nepromokavost" snad vší výbavy začalo čvachtat v pravé botce. Oběd jsme do sebe naházeli schoulení u kamenné zídky pod pláštěnkou. Byla to vlastně ale docela romantika - každý důvod k tulení dobrej a byla to krásná bonding experience. Cesta však ubíhala zatraceně pomalu, síly a motivace naopak prchaly pryč až příliš rychle. Trasu jsme si nakonec zkrátili skoro o polovinu a když jsme mokří jak myši a málem kulhající došli za neutuchajícího deště do kempu, rozhodli jsme se, že tuhle noc prostě prospíme v suchu a basta. A tak se taky stalo.
Suchá chatka, spaní v posteli a možnost nechat si uschnout zmáchané věci udělali pro morálku své. Další den jsme vyráželi s mnohem větší chutí, sic jsem si musela vzít kvůli kolenu prášky proti bolesti. Realisticky jsme zhodnotili, že s naší rychlostí a pochroumanými kolínky musíme opravdu volit nižší kilometráže, a i vidina toho, že máme tím pádem před sebou jen 10 km cesty, nám dost posílila morálku. Opustili jsme Loch Lomond a vstoupili do té pravé Vysočiny, Jak poznamenal muž - konečně pořádný Skotsko! Cestou byly nádherné výhledy, všude už byly kopce, pásly se ovečky, počasí nám přálo a tak se i s bolavými koleny šlapalo jedna radost. Ten den se nám taky podařilo ujít polovinu cesty, na což jsme byli náležitě hrdí! A tak jsme se rozhodli si maličko zašvindlovat - protože těsně za polovinou byl úsek strmého stoupání, který by dal našim kolenům sakra zabrat, sešli jsme naopak do blízké vesničky a kousek si popojeli, abychom se dostali na další campsite. Tam jsme si postavili stan a opět vyrazili za chladivým mokem. A protože v místní nálevně měli taky televizi, kde zrovna běžela předpověď počasí, doslechli jsme se, že na víkend se chystají brutální přívalové deště. A protože právě na víkend připadala ta část cesty opuštěnou krajinou Rannoch Moor, kde se před deštěm nemáte šanci schovat, začali jsme přemýšlet, zda nenadešel čas na plán B.
(pokračování příště)

4 komentáře:

  1. So you even had bondage experience? Thats sweet! I like it!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. We liked it too, there's nothing like showing each other the ropes under a waterproof jacket. Pics in the following article, stay tuned!

      Vymazat
  2. Oujééé, outlandish adventure! Když jste přežili společně Skotsko, přežijete už úplně všechno :*
    Co s těma kolenama? Myslíš, že je to napořád? Můj muž měl stejnou zkušenost jako tvůj. A ty moje se ozývaly cestou z kopce. Takže si dovedu živě představit, jak vám bylo. Silně pochybuju, že by se to dalo rozchodit. Je to fakt blbé, když si chce člověk pořádně vyšlápnout, ale zradí ho vlastní tělo :/
    A k těm botám ... člověk to slyší ze VŠECH stran, VÍ to, ale stejně si řekne: to se nějak zvládne. Jo, jasně. Puchýře vás teda po rozchození už netrápily?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Napořád jako jestli to bude dělat problémy pokaždé? Těžko říct. Myslíme si, že se to tak rozjelo právě proto, že jsme to chození natěžko netrénovali po menších dávkách a bylo toho na kolínka moc - teda, v mém případě. Tak to doufám, že by snad problémy dělat nemuselo. Muže trápí dlouhodobě, tak tam to lepší asi nebude. Rozchodit se to nedá určitě, naopak pomůže rest, u mě ty kolena byly den ode dne horší a přestaly úplně bolet až asi dva týdny po návratu. Každopádně nám ale strašně pomohly hole - to, že bolí kolena při scházení kopce je normální, je to velká zátěž a hole ti právě hodně odlehčí, stejně jako když po širší cestě chodíš v serpentýnách (což ale na Nevisu nejde, to je mi jasné).
      A boty - muž naštěstí prošlápnuto měl, já si musela těsně před odjezdem kupovat nové, páč ve starých bych to neušla a bohužel do začátku července nebyly na nové peníze - no a na prošlápnutí prostě nebyl čas. Šla jsem v nich právě jen těch 14 km s lehčí krosnou, než jsme vyrazili, a to evidentně nestačilo. Já tušila, že to asi bude problém, ale prostě když člověk musí celej den sedět u korektur... to se prošlapuje blbě. Ale teď už snad budu mít zase na pár let pokoj :D.

      Vymazat