3. 3. 2017

Předjaří

Jakmile někdy v neděli vykouklo sluníčko, bylo to jasné. JARO JE TADY! Sice ještě nebyl vlastně ani konec února, ale ono se to pozná. Ve vzduchu. Tak jsem sklidila zimní boty a kabáty a vytáhla tenisky. Zima byla skvělá a na rozdíl od spousty jiných lidí mi vůbec nevadily ani ty mrazy (Oukej, oukej, až budu muset do práce jezdit autem, tak budu asi mluvit jinak, ale vlastně, v Brně se musí jezdit do práce autem? I don't think so, my lovelies.). Není nad to si občas pořádně vymrznout (když se pak máte kam jít ohřát, samozřejmě, pak už to taková legrace není). Ale po určité dávce zimy už to chce odlehčit. Odložit vrstvu. Lehčí kabát. Tenčí podrážky. Míň se chumlat a víc nastavovat tvář zubatýmu sluníčku. Jen to světlo mě zastihlo jaksi nepřipravenou. Poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem si ještě tu zimní tmu neužila dosytosti. Ranní sluníčko mě zneklidňovalo - nezaspala jsem? Ale všechno už je dobré. Už jsem si zvykla. A zvykám si dál. Nejenom na sluníčko.

Totiž. Z paní učitelky se tak trochu neplánovaně stala paní redaktorka. Je to strašně zvláštní. Učení mě sice bavilo, ale strašlivě mě užírala všechna ta nejistota, pořád žít ve strachu, že příští měsíc na ty zálohy nebo nájem už mít nebudu. Každý večer jsem ještě v 10 otálela u počítače, neschopná dělat nic, protože jsem věděla, že si ještě musím udělat přípravy a že už prostě nevím. Nevím co. Měla jsem pocit, že už jsme všechno se všemi dělali. A tak jsem si strašně přála, aby se někdo objevilo redaktorské místečko, ideálně třeba na půl úvazku, abych mohla učení nechat, měla nějakou tu jistotu a získávala taky cenné zkušenosti a ostruhy pro budoucí rozvoj kariéry. A najednou se objevil inzerát. A pak jsem šla na pohovor. A pak na další. A pak jsem to místo dostala. Bum! Splněnej sen. Tak jsem v půlce února nastoupila a nemůžu se nabažit toho pocitu zklidnění. Ještě jsem odučila pár hodin v jazykovce, takže poslední dva týdny byly dost náročný, ale i tak to byla neskutečná úleva. Tento týden jsem slavnostně odučila úplně poslední hodinu a od příštího pondělka tedy už jen a pouze knihy. Každý večer si strašně užívám, že nemusím nic. Jasně, zase u toho počítače někdy sedím do 10 a dost často překládám, ale ten pocit, ten je úplně jinej. Keine stress (nebo jak se to píše po německy). Každý ráno vstávám s veselou, protože vím, že stačí popadnout batůžek, popojet si do redakce (kde můžu být kdykoli od 7 do půl 9), tam zasednu k počítači a budu pokračovat tam, kde jsem den předtím v poledne skončila. Možná po mě mezitím bude šéfredaktor chtít nějaký ten překlad nebo posudek, ale jakmile mi uplynou mé 4 pracovní hodiny, počítač zase zavřu a jdu si po svém. Ach, to blaho. To nekonečné blaho. Jo a taky to, že jsem si konečně mohla odklidit ty nekonečný stohy materiálů! Chvílemi jsem měla pocit, že mezi všemi těmi učebnicemi, prezenčkami a kdečím dalším už ani nemůžu dýchat. A teď už jsou učebnice zpátky v jazykovce a tuny papírů ve sběru. Ach! Prostě se mi strašně moc ulevilo. Možná mi začnou časem chybět lidi. Možná mi to začne připadat příliš rutinní. Možná... já nevím. A nechci vědět. Teď je to dobré. A to je všechno, co potřebuji. Kéž to vydrží.

A mezitím, co já se vrtám v písmenkách, M nám zařizuje svatbu. My máme snad všecko naruby. O ruku jsem ho žádala já a svatbu zařizuje on. A ono to, světe div se, funguje. Přiznám leda jednu tradičnost, to já si vydupala bílý svatební Moleskin. Ale to jenom proto, že Moleskiny zbožňuju a někam si to stejně zapisovat musíme, že ano. Nejdřív jsem z toho všeho měla velikou paniku (Což je dost paradoxní, když to byl vlastně můj nápad, ale on je dost rozdíl, jestli si chcete svého partnera vzít, nebo mít svatbu.), ale jak už se to začíná rýsovat, tak naštěstí ustupuje. Pořád si teda myslím, že bych se bez takové sociální události obešla, ale už začínám věřit, že to bude hezký a že to fakt bude takový, jaký chceme. Místo máme vyhlídlé, catering taktéž a to je vlastně to nejdůležitější. A došlo mi, proč má svatba ve vztahu svoje místo. Nemyslím si, že dneska by se samotným vstupem do manželství něco zásadně měnilo. Ale naplánovat společně takovouhle akci, to je výzva. A člověka to asi na leccos připraví. Však co je svatba, když ne jeden OBROVSKÝ kompromis? Mezi tím, co chceme my dva, ale i mezi tím, co se očekává a co by rádi ostatní. A hádám, že vyzkoušet si to takhle nanečisto, kdy ještě o nic nejde (tedy, že pokud náhodou svatba nebude taková, jakou jsme si ji představovali my dva nebo někdo jiný) je vlastně fajn věc.
Takže abych to shrnula, je mi fajn. Moc fajn. Plní se mi sny a po boku mám toho nejúžasnějšího člověka, co znám. Trochu patos, ale myslím, že je důležitý to poznamenat. Pro budoucí generace a tak. Ironizujících cyniků je na těch internetech beztak už dost. A navrch tu máte pro potěšení moje dvě oblíbený věci - jednorožce a jógu. Nate.
https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/9c/c7/94/9cc7944abf22b29d6d97b94281a9a976.jpg
Zdroj

29. 1. 2017

Lednové (ne)úspěchy

Ach, jak krásné bylo to vánoční zastavení, vystoupení z dobře rozjetého kolotoče permanentního nestíhání, možnost soustředit se chvíli spíš na sebe a na lidi okolo než na tlumení tu méně, tu více rozeběhlé paniky. Přišel leden a najednou je to všecko zpátky. Nejistota. Fofry. Nestíhání. Přesně to, čemu jsem si o Vánocích slibovala, že se vyhnu. Doufala jsem, že i k psaní na blog (tedy k rovnání myšlenek a dokumentování život-a-běhu) se dostanu častěji, než se mi NEdařilo na podzim. A najednou je tu konec ledna a od Silvestra zase nic. Uf, řeknu vám, to dospělačení a živnostničení prostě není žádná legrace.

Docela jsem přemýšlela, jestli si pro rok 2017 dám nějaká předsevzetí a pokud ano, jak je pojmu. Že to chce změnu, bylo jasné od začátku. V neustálém stresu a napětí se prostě nedá žít. Rozhodla jsem se, že letos na sebe budu přísná. Hned jsem zasedla k Excelu s rozvrhem a kromě výuky jsem si tam taky přidala časové sloty na překlad a jógu. Tehdy a tehdy jsem prostě v práci a přes to nejede vlak! A je úplně jedno, že "v práci" znamená "sedím doma v teplákách u počítače". To pořád ještě neznamená, že jsem k dispozici pro: nákupy, vaření, kafíčka, procházky, náhradní hodiny, korektury, testování a jiné. Prostě ne. NE! No, nebudu vás napínat. Zkušební období nedopadlo úplně nejlépe. Chtěla jsem pracovat tak, abych vše zvládla pěkně během dne a nemusela k překladu zasedat o víkendu nebo se s ním patlat dlouho do noci. Nikoho asi nepřekvapí, že třeba včera jsem pracovala celý den a skončila jsem v jedenáct večer. POUČENÍ: K živnostničení je potřeba silná vůle a sebedisciplína. Naštěstí ale leden probíhal přeci jen o něco lépe než většina podzimu. Plán jsem sice neplnila na 100 %, ale tak na 50 %, což je vlastně pořád slušný pokrok. Omezila jsem socializaci (která je fajn, ale ne za cenu toho, že pak máte pocit, že nejste pánem vlastního času a dostáváte se do křeččího kolečka, kdy už se jenom vezete na vlně stresu a nestíhání), snažila se pracovat, kdy to šlo, a zjišťovala, ve kterých chvílích jsem náchylná k porušování stanoveného rozvrhu. Ono je to taky užitečné, vytipovat slabá místa, protože pak víte, na čem je potřeba zapracovat.

Dalším z plánů pro letošek byl pohyb. Víc pohybu. Ne až tak pro to, že bych potřebovala/chtěla hubnout nebo tak něco, ale prostě proto, že se objektivně cítím líp, když pořád jenom nesedím na zadku. Je mi jedno, jestli to vyústí v to, že mi váha ukáže o kousek nižší číslo, nebo že zase dopnu některé své oblíbené sukně a kalhoty. Od té doby, co jsem legíny povýšila na kus oblečení nositelný na veřejnosti (myslete si o tom co chcete, já jsem spokojená a myslím, že vypadám šik), mě ani tohle netrápí. Ale ten pocit, když trochu rozhýbu ztuhlé trapézy, povolím kyčle nebo pořádně protáhnu páteř... k nezaplacení! A tenhle plán se, kupodivu, daří dobře. Možná proto, že jsem si ho nestanovila nijak přísně a hlavně proto, že se sešly dva velmi důležité faktory. Nové jógové centrum doslova za rohem a návykovost pocitu dobře protaženého těla. Na jógu se nemusím nutit chodit. Na jógu se najednou, když do studia nemusím dojíždět půl hodiny, strašně těším. Nemám pocit, že jógovou praxí ztrácím čas, naopak mám pocit, že ta hodina a půl se mi mnohonásobně vrátí. Určitě v tom hraje roli taky to, že nikdy nechodím cvičit sama - jóga s mužem je další úžasná bonding aktivita a na každé setkání s Nanou se vždycky moc těším, takže chodit společně na jógu je geniální spojení příjemného s užitečným. Kdybychom tak stejně blízko měli i posilovnu! Od té doby, co sledujeme Vikingy, toužím být badass shieldmaiden a bez trochy toho posilování štít neunesete (a ani mimčo, jak jsem zjistila). Ale všechno bude. Považuju za obrovský pokrok, že vůbec nějaký pohyb probíhá a že hned od začátku nezvládnu zařadit do rozvrhu vše? Nevadí. Aspoň je na čem pracovat.

A pak poslední plán. I když M na předsevzetí moc nevěří, shodli jsme se, že letošek se ponese ve znamení jednoho důležitého tématu. Subverzivity. Shodli jsme se, že chceme dělat věci jinak. Nechceme jít s proudem, pokud to znamená dělat věci, které jsou proti našemu přesvědčení. Naopak pokud můžeme, chceme pomoct v tom, co považujeme za důležité. A protože jsme letošek vyvolili taky jako rok svatební, plán je jasný: subverzivní veselka se vším všudy! Máloco je přeci tak zakořeněného v tradicích genderové nerovnosti, konzumnosti a vůbec zbytečného tyjátru jako právě svatby. Tak jsme se rozhodli, že ta naše bude jiná. Ne z trucu, abychom ostatním ukázali, že na nás si se svejma tradicema nepřijdou. Ale protože si z toho chceme udělat událost, která se ponese v duchu hodnot, které vyznáváme, ne v pouhé setrvačnosti. Tak nám držte palce, ať se to podaří!  

31. 12. 2016

Poprvé 2016

Je to strašně krásný, že vám může táhnout na třicet, ale pořád je spousta věcí, co se vám stanou poprvé. Jako už před pár lety, i letos jsem se rozhodla zapřemýšlet a vypsat si, co jsem si v roce 2016 zkusila poprvé.

1) Život v Británii - nebyl to první Erasmus, nebyl to ani první delší pobyt v UK, ale bylo to rozhodně poprvé, co můžu říct, že jsem v Británii opravdu žila. Ano, nebyla to ta úplně nejpříjemnější zkušenost. Ale bylo to něco, co jsem si vždycky chtěla zkusit a tak už teď nemusím plýtvat energií na hloubání co by, kdyby.

2) Backpacking v Lake Districtu - ano ano, bylo to sice lehce traumatizující, ale je to svatá pravda, že co tě nezabije, to tě posílí. A nakonec, s třičtvrtěročním odstupem, jsem na sebe fakt hrdá, že jsem ten Lake District zvládla a je to pro mě taky motivace snažit se nezakrnět a makat na sobě.

3) Záhřeb - poprvé jsem navštívila tohle krásné jihoevropské město a poprvé jsem taky sama letěla. A jak jsem se tak strašně těšila, až zase uvidím M, ani jsem se nebála. S tou správnou motivací prostě člověk zvládne cokoli.

4) Postel - poprvé jsem si s někým koupila kus nábytku. A měla jsem z toho takové motýlky v břiše, jako kdybychom plánovali svatbu. Koupit si spolu postel, to je závazek. A teď je z ní středobod celého pokoje, po víkendech u rodičů se nejvíc těšíme právě na ni a nic nemám radši, když se tam přitulíme pod rozsvícenými fairy lights a společně se začteme do knihy.

5) Backpacking ve Skotsku - je rozdíl mezi tím nějak přežít dva dny chození na těžko a vypravit se na dvoutýdenní expedici. Sice jsme si to nakonec zjednodušili, ale stejně to bylo poprvé v životě, co jsem ušla takovou dálku a ještě s takovou zátěží. Well done, us!

6) Překlad románu - přeložila jsem svůj první román. Něco, o čem jsem už dlouho snila, se mi splnilo a jen mi to potvrdilo, že tohle je práce pro mě. Tohle mě naplňuje.

7) Finanční osamostatnění - poprvé v životě už jsou všechny moje finance především na mě. Teprve se v tom učím chodit a bude to asi dlouho trvat, než se přestanu bát, že nebudu mít na jídlo a nájem. But I'm getting there, I'm getting there.

Věřím, že těch poprvé, třebas menších a méně významných, bylo ještě mnohem víc. Tenhle seznam mě těší a připomíná mi, že i přes tu mlhu, která můj rok 2016 leckdy zahalovala, to byl rok, který mě posunul o hodně dopředu a na který budu rozhodně vzpomínat jako na rok důležitý a výjimečný.

A přání do roku 2017? Ať je zase o kousek lepší než ten předešlý. Kupředu, pravá!

29. 12. 2016

Dary

Nedá mi to, abych se v čase vánočním nezamyslela nád procesem obdarovávání, který ke konci prosince neodmyslitelně patří. Tedy - pro některé lidi vlastně ani tolik ne. Když jsme se s M teprve seznamovali a zjišťovali, jak to kdo má, dost mě překvapilo, že se u nich doma Vánoce příliš neprožívají. Žádný stromeček (i když jmelí na ozdobu spousta, stejně jako svíčky a oheň v krbu), žádný kapry a dárky spíš symbolicky. Trochu rozdíl oproti naší domácnosti, kde se dělá kapr hned na dva způsoby, stromeček nadšeně zdobím každý rok a dárky, tak ty jsme letos rozbalovali asi dvě hodiny. I když už si pěkných pár let na Vánocích doma užíváme spíš to, že můžeme být spolu, povídat si a dát si něco dobrého, pořád jsou u nás dárky dost podstatnou součástí Vánoc. A nejenom doma - i s kamarádkami jsme si léta vyměňovaly dárečky a až letos jsme napevno vyhlásily, že místo dárků bude prostě vánoční posezení. A to mi udělalo moc dobře. Zjišťuju totiž, že čím jsem starší, tím mám s dárky větší problém.

Mísí se ve mě hned několik protestů. Výměny darů jsou součástí naší kultury už odpradávna a mají poměrně pevně stanovená pravidla. Reciprocita - jak ty mně, tak já tobě. Však to znáte - jéje, on mi dal něco k narozeninám, tak já mu musím dát taky. Koupila mi cosi strašně drahého, tak to já musím příště taky sáhnout pěkně do kapsy. Ty trapné okamžiky, kdy si pro vás někdo dárek připraví a vás to nenapadlo, tak nemáte nic. Nebo moje ještě oblíbenější - řeknete, že dárky nechcete, ať nikdo nic nenosí. A přeci si někteří nedají říct a pak je to nadvakrát nepříjemné, protože ti, co vás poslechli, si pak připadají trapně. Vůbec je s obdarováváním spojeno na můj vkus až příliš trapnosti. Spousta lidí říká, že dárky raději dává, než dostává. A proč ne, pokud to někdo opravdu umí, není nad dobře vybrané překvapení. Průšvih je, když to člověk neodhadne. Budu teď znít jako strašně nevděčná svině, ale než dávat nějakej bullshit, to radši nedávat nic. No považte - obdarovaný musí kvůli společenským konvencím dělat, že se mu to líbí, ať už je to pravda, nebo ne, a dárce nepovedeného dárku tedy nemá moc šanci zjistit, jestli se trefil a případně se poučit do příště. A když se náhodou obdarovaný ozve? Málokterý dárce má pak koule na to negativní feedback ustát. Protože se přeci počítá hlavně to, že na vás myslel, ne? Vždyť je vlastně jedno, co vám dal, chtěl vám udělat radost a má tedy nárok na váš vděk! A pak je tu taky ta teorie, že vlastně vůbec neobdarováváme kvůli druhým. Děláme to kvůli sobě. A samotné přijetí daru je obdarováním nás samotných. A vlastně by vůbec nemuselo být automatické.

A tím se dostávám k druhému bodu. Věci. Velice často si dáváme věci. A já nevím jak vy, ale já mám věcí prostě moc. Ano, čas od času si kupuju další a budu v tom pokračovat. Ale vím přesně, jaké věci to mají být a u každé hodně zvažuju, jestli ji vůbec potřebuju. A pak přijdou ty dobře míněné dárky... a moje snaha o trochu toho životního zenu a minimalismu je v háji. A ve mně se to pere. Strašně moc se to ve mně pere. Protože vím, že ti ostatní mi opravdu upřímně chtěli udělat radost. Jenže místo toho se ve mně vzpíná nespokojenost - ano, je to hezký dárek. Ano, vlastně se mi i líbí. Ale ne, nepotřebuji ho. Bude zabírat místo a mně užírat energii tím, že ho nedocením. A nebo ještě hůř - ne, tenhle dárek se mi opravdu nelíbí. Opravdu nechci dostávat kosmetiku, kterou nepoužívám, navíc ještě od koncernu, který testuje na zvířatech a nehodlá to měnit. Případně ne, opravdu nechci dostávat něco, co už mám. Jo, je hezký, že jsem dostala víno, ale proč suché červené, po kterém mě leda bolí hlava a nechutná mi? Proto tedy, když už trváme na tom společenském obřadu obdarovávání - ptejme se! Pamatujete, jak jsme jako malí psali dopisy Ježíškovi a vždycky nám udělalo radost, že pod stromečkem je to, o co jsme požádali? Ono to pořád funguje! Dárek přeci nemusí být překvapení za každou cenu. Musím říct, že tohle se naštěstí v naší rodině stále docela praktikuje, a to i při menších obdarovávacích příležitostech, takže kupříkladu k narozkám a svátku od tetiček již pár let dostávám čaje a svíčky a jsem navýsost spokojena.

Zní to asi všecko dost nevděčně a sobecky. Já, já, já. Ale co už. Trochu mě mrzí, že někteří mí blízcí mně neznají dost dobře na to, aby věděli, že mi větší radost udělá čas strávený s nimi bez dárku, než cosi náhodně vybraného, co se dává hlavně, aby to bylo. A vůbec - myslím i na ně. Na jejich peněženky, kupříkladu. Když mi nebudete dávat dárky, ušetříte! Můžete ty peníze použít na něco, na čem opravdu záleží, ne na cetku, kterou beztak neocením. Přispějte na charitu. Podpořte nějakou neziskovku. Místo procházení obchodů si zajděte za kulturou a vzpomeňte si přitom na mě. Dejte si nějakou vegetariánskou nebo veganskou dobrotu. Udělejte něco prospěšného pro životní prostředí. Tohle všechno mi udělá mnohem, mnohem větší radost než jakákoli věc, kterou byste mi mohli dát. A budu vám opravdu ze srdce vděčná.

25. 12. 2016

2016

Když se tak dívám na datum posledního zápisu, je mi z toho trochu smutno. Podzim zmizel, ani nevím jak, a já z něj nezachytila téměř nic. I v chytrém telefonu jsou poslední fotky někdy ze září. Pravdou ale je, že jsem se zanořila do práce a vlastně se od té doby nevynořila. A najednou tu jsou Vánoce, konec roku dýchá za krk a já mám potřebu vzpomínat, bilancovat a plánovat, co bude dál. Což mi nedostatek podzimní dokumentace trochu ztěžuje. Ale to nevadí. Létání prstů po klávesnici mi už z paměti vytáhlo ledasco.

Jak pro mě vlastně rok 2016 začal? Asi nejkrásněji, jak vůbec mohl. S M. Zamilovaná až po uši. To mi vydrželo a jen tak se to asi nezmění. První dva týdny v lednu jsem se vznášela na růžovém obláčku, i když mě už trochu děsil odjezd do Bristolu. A pak to nastalo.

První velká kapitola roku 2016. A první velké zklamání. Nechtělo se mi tam a kdybych se mohla rozhodovat znovu, asi bych tam nevyrazila. Prostě to za ty peníze a trable nestálo. Akademicky - nic extra, rozhodně ne jako v Norsku, kde jsem si sáhla na dno, ale taky se toho strašně moc naučila a neustále z toho čerpám. Sociálně? Katastrofa. Sice o sobě ráda říkám, že jsem jezevec, co lidi nepotřebuje, ale opak je pravdou. Finančně mě to hanebně vysálo a to nemluvím o tom, kolik do mě za ten půlrok nalili rodiče. Že bych se dozvěděla něco zvlášť nového o britské kultuře taky úplně říct nemůžu. Takže mi zbývá hlavně to, že jsem, pravda, leccos viděla a trochu si pocestovala. Ale stejně bude nejkrásnější vzpomínkou za celý den čas těch pár dní strávených s M v Záhřebu.

Po příjezdu pak měsíc dohánění zameškané socializace, finalizace prvního překladu a návrat k výuce angličtiny. To zezačátku opravdu moc bolelo, ale naštěstí toho nebylo mnoho. A celou tu dobu hlavně a především těšení na to, až se M vrátí ze svého Erasmu. A následovalo kolečko, kterého jsem se strašlivým způsobem děsila, ale oba jsme přežili ve zdraví - seznamování se s našimi rodinami. Nevím, jestli jsem byla nervóznější z toho, až se setkám jeho rodiči, nebo až mu budu já představovat svoje. Nakonec to ale všechno dobře dopadlo a už se, myslím, jeden k druhému domů vždycky těšíme.

Na začátku července úprk na Sobotku, kde to byla paráda, ale protože jsem celou dobu zpracovávala redakci překladu, vlastně jsem z toho ani moc neměla. Snad to příště vyjde lépe, protože půlku zážitku ze Sobotky dělá všechno ostatní krom samotné dílny. A o to jsem se připravila. Sobotka taky znamenala poslední delší odloučení od M. Pak totiž následovala fáze zabydlování. S jazykem na vestách jsme si dali dohromady pokojíček a postupně si nakoupili i leccos do kuchyně a nakonec jsme si vytvořili úžasně útulný prostor, kde je trávení času neuvěřitelně příjemné. Dokonce tak, že jakmile jsme někde jinde, chca nechca se těšíme do našeho pohodlíčka. A ještě během zabydlování taky přípravy na velkolepý výlet do Skotska. Ten nás myslím hodně stmelil a i když tam byly lecjaké černější chvilky, společně jsme je zvádli. A po návratu už zase ve víru překladů a návštěv u rodičů, aby si nás užili, protože jsme tak trochu tušili, že s nástupem podzimu už to nebude s časem ani energií na cestování tak slavné. Poslední zbyteček léta jsme si užili na chatě v Orlických horách, kde jsme nabrali síly na podzimní dardu.

A ta stála za to. Pro mě podzim znamenal návrat k výuce a snahu vybalancovat ji s časem a hlavně energií na překlad. To se daří jen se střídavými úspěchy a ani teď, ke konci roku, nemám zdaleka vyhráno. Jestli mě letošek něco naučil, tak to, že být každou nohou jinde není tak úplně pro mě. A to se do toho ještě vpletlo moje rozhodnutí přerušit studium. Na jednu stranu vím, že kdybych se s tím vším, co jsem si pracovně naložila, ještě pokoušela napsat diplomku a oborovku a připravovat se na státnice, prostě bych to nezvládla. Uvolnila jsem si tedy místo v rozvrhu i v hlavě a vůbec toho přerušení nelituju. Naopak, osvobodilo mě a praxe zatím potvrzuje, že hnát se  k dokončení magisterského studia nemá příliš smysl. Ovšem zároveň to může být jeden z důvodů, proč byl podzim tak náročný, jak byl. Moje rozhodnutí se bohužel nesetkalo v okolí zrovna s pochopením a zvlášť rodina z toho byla dost znepokojená. A já, stará citlivka, si to samozřejmě strašně beru a nechávám se tím deptat. Ale je to možná jedna z věcí, kterou nastal čas si vyřešit - jsem už jednou dospělá a bude se stávat, že za mnou rodina nebude vždycky stát a nebude schvalovat, co dělám. Některé věci prostě uvidíme každý jinak. Ale dokud jsem já sama pevně přesvědčená, že jednám správně, je všechno v pořádku. Nepotřebuju požehnání od maminky, abych se dokázala rozhodnout, co od života chci a jak toho nejlépe dosáhnu. Vím, myslí to dobře. Bojí se o mě. Avšak letos zřejmě nastal čas si začít věřit a stát si za svým i přes jejich starost.

Podzim se každopádně nesl ve stavu téměř permanentní únavy, lehčí psychické lability (poprvé v životě jsem na tom byla tak špatně, že jsem jedno ráno brečela a málem se nedovedla donutit vstát z postele), snahy vybalancovat učení, překlad, socializaci a u toho všeho nepřijít o rozum. Dařilo se střídavě. Vypozorovala jsem, že mě mnohem víc než dřív ovlivňují jednotlivé fáze cyklu (výstrahy dělohy, že už je opravdu čas ji zabydlit, nebo to bude čím dál horší?), dny plné chuti do práce a nadšení střídaly jiné, kdy jsem po práci dovedla jen lehnout do postele a zírat do stropu či ještě lépe spát. Stalo se ale i spousta krásných věcí - Levandulce se narodil syn a na čas strávený s nimi dvěma se vždycky těším, i když zrovna skoro nemám síly. Konečně jsem zase měla čas vyrazit s některými dobrými dušemi na popovídání do kavárny a tyhlety hovory - dlouhé, do hloubky a plné empatie mě nabíjí jako máloco. Taky jsem během podzimu přeložila nádhernou knížku, která snad brzy na jaře vyrazí do knihkupectví. Mé druhé překladové dítě. Při výuce se mi povedlo konečně zkrotit přípravy na snesitelnou míru, jakš takš vyladit rozvrh a nově jsem začala dělat i jazykové testování, což je i přes jistou rutinnost a jednoduchost nečekaně zajímavá a obohacující činnost. A pořád nemůžu uvěřit tomu, jak nádherné je naše soužití s M - neuvěřitelně mě těší, jak si spolu užíváme ty nejbanálnější a nejkaždodennější okamžiky a ve všech těch těžkých podzimních chvílích mi dodával sílu a optimismus.

V prosinci jsem se pak nestihla ani ohlédnout a smetla mě vlna vánočního venčení se mezi lidi (většinou až nečekaně příjemného, ať už to byl katederní vánoční večírek, vystoupení anglistického divadelního spolku nebo koncert kamarádů). Dárky naštěstí zakoupeny včas a téměř všichni dostali pod stromek hodnotnou literaturu. Snad se bude líbit. Vánoce samotné se sice kvůli cestování přes půl republiky a snaze navštívit v ne zrovna štědrém podílu volna co nejvíc blízkých nenesou úplně v duchu klidu a míru, ale přeci se nám podařilo si to docela užít. Navíc, bílé Vánoce! Jak dlouho už to tu nebylo? Vysočina mi udělala velikou radost, že se alespoň na ten jeden jediný, a právě Štědrý, den ukázala v celé své zasněžené kráse.

Z roku 2016 zbývá už jen pár dní a vím, že se ponesou v duchu velmi, ale velmi usilovné a pilné práce. Bojuju právě s jedním překladem, který mi ne tak úplně sedl, ale pozitivní na tom je, že konec se blíží a pak se budu moct zase rochnit v dalším nádherném, výpravném a bohatém textu.

Tak jako ve světě, i v osobním životě mi přišel rok 2016 jakýsi nedobrý. Prožila jsem spoustu báječných věcí a okamžiků, kdy jsem byla šťastná jako nikdy v životě. Přesto ale, jako kdyby nad tím vším visel jakýsi našedlý mrak, který se rozjasnil právě jen občas na ty chvíle velkého štěstí a silných zážitků. Byl to rok dospělosti - postavila jsem se na vlastní nohy, přestali mě živit rodiče (i když co si budeme povídat, i když mi už neposílají měsíční apanáž, pořád se najdou způsoby, jak mi přilepšit a finanční dárečky od celé rodiny lepí občasné díry v napjatém živnostnickém rozpočtu) a snažím se naučit, jak se protloukat světem na vlastní pěst. Dře to, bolí to a většinu času bych ten "adulting" nejraději zrušila. Ale vyhlídky do budoucna mám přesto nadějné - pořád věřím, že poctivá práce se vyplatí a že jsem ve všech oblastech nastolila směr, kterým se chci držet i v budoucnu. Myslím, že jsem teprve na úplném začátku cesty vpřed. Cesty, která bude zcela jistě náročná, ale s každým krokem bude o něco příjemnější a povede mě tam, kam chci. 

10. 9. 2016

Skotská anabáze I - Jak jsme putovali

Bylo nebylo, šla jsem jednou s kamarádem na pub quiz a mezi řečí jsem se mu svěřila, že chci příští léto jet do Skotska a projít tam West Highland Way. Kamarádovi se ten nápad líbil a jel by taky. Zanedlouho se z kamaráda stal boyfriend, který si poctivě pořídil outdoorovou výbavu a plánování a těšení se (a chvílemi i děsení se) na Skotsko se stalo naší oblíbenou kratochvílí.

West Highland je 154 km dlouhá pěší tůra z vesničky Milgnavie (čti Malgáj, Skotové musejí být šílení) na okraji největšího skotského města, Glasgow do srdce skotské Vysočiny - městečka Fort William. Je to mimo jiné i nejstarší dálková turistická trasa ve Skotsku a je také nejoblíbenější. S mužem jsme podnikali poctivou předletovou přípravu - nakoupili jsme průvodce, pečlivě je přečetli, prošli si mapy, naloadovali GPS waypointy, pořídili si aplikaci do telefonu, sestavili itinerář, protočítali kilometry na jednotlivé dny, vyhledali si, kde si budeme cestou kupovat zásoby... jen na jednu drobnost jsme trošičku podcenili. Když totiž nejste zvyklí chodit na těžko (tedy na zádech s krosnou, ve které si nesete všechno potřebné a která může vážit nějakých 15 - 18 kg), je radno to před takovým zápřahem natrénovat. A to se nám tak úplně nepovedlo. (pozn. redakce: Ne, když si do té krosny naložíte zásoby na den a půl a jdete takhle 7 km tam a druhý den zpátky, opravdu to jako trénink nestačí. Stejně jako si takhle rozhodně dostatečně neprošlápnete nové pohory, Fay!!!) Ale chybkami se člověk učí a vy, věrní čtenáři, už alespoň budete vědět, čemu se vyvarovat.

Inu, nasedli jsme jednoho krásného červencového dne v Brně do autobusu a vydali se na dlouhou cestu směr Glasgow. Pokud si jízdenky koupíte alespoň měsíc dopředu, přijde vás totiž cesta busem o více než polovinu levněji než cesta letadlem. Navíc nevím jak vy, ale já jsem mnohem klidnější, když vím, že mám své pečlivě sbalené trampské zavazadlo pěkně pod dohledem. Představa, že doletíme do Skotska a tam zjistíme, že nám poslali krosny se stanem, spacákem a dalšími nezbytnostmi třeba do Budapešti... V Glasgow jsme si užili posledních výdobytků civilizace - večeře ve městě, pinta v hospůdce, nocleh na pohodlné posteli v hostelu, kde bylo teplo a SUCHO, pořádná skotská snídaně (která se od anglické liší tím, že je její součásti black pudding a místo hash brown dostanete potato pancake). Po přespání jsme, plní sil, vyrazili na vláček, který nás odvezl do výchozího bodu. Ve vláčku jsme mimo jiné zjistili, že se nám záhadným způsobem podařilo krosny nabalit tak, že já ji mám o něco těžší než muž (pro ty, kdož mého muže neznají - je o hlavu větší a na rozdíl ode mě vlastní fajnový výdobytek jménem svaly). Protože jsem děsně drsná, feministka a žádný vořezávátko, naznala jsem, že to mě přece nemůže zastavit a že to přebalovat nebudem. Nebudu vás napínat, po asi dvou hodinách mě to přestalo bavit a při obědové pauzičce jsme si samozřejmě obsah batůžků krapet proházeli. Šlapalo se nám docela dobře. Začátek WHW je mírný a dovolí vám, abyste si na chození trochu zvykali. Když jsme postupovali od civilizace do poněkud venkovštější krajiny, narazili jsme na fajného týpka v klobouku, který měl u cesty zaparkovaný přívěs a nabízel znaveným poutníkům zdarma kávu, čaj a dobré slovo. Když se mě někdo zeptá, jacíže jsou Skotové, opět s velkou radostí zopakuju, že jsou to ti nejmilejší a nejpohostinnější lidé, které jsem potkala (Angláni, chyťte se za nos!). Když jsme první den postavili stan v malém kempíčku u farmy, skoro jsem nemohla uvěřit, že jsme to opravdu zvládli - ušli jsme s krosnami prvních 19 km, nic se nám nestalo a povedlo se nám zakempit, jak jsme chtěli. Večeře z ešusu nám chutnala jako už dlouho nic a po chvilce pozorování západu sluníčka jsme si šli užít první tuláckou noc pod stanem.

Druhý den jsme vyrazili opět plní sil, ale kilometry zpočátku ubíhaly jaksi pomaleji, než jsme čekali. Krajina se proměňovala - přibývalo výhledů a lesů, ubývalo silnic a políček. Rozhodli jsme se, že si to trošku zjednodušíme a obejdeme Conic Hill - první výstup, který WHW nabízí. Vyrazili jsme totiž docela pozdě, šli pomalu a navíc se začalo ozývat mužovo koleno. Viděla jsem, že by si na CH moc rád vyšlápnul a odkšrtnul si první výkonové políčko, ale nakonec ani moc neprotestoval, když jsem přišla s obcházecí alternativou. Já jsem totiž lenoch a poseroutka. Měli jsme na ten večer zabookované místečko v kempu u Loch Lomond, což je národní park, kde se smí spát pouze na vyznačených  tábořištích. Čekalo nás i tak ještě víc než 10 km cesty, sil pomalu ubývalo a bylo mi jasné, že šplhání se na kopec a hlavně velmi prudký sestup by nám to všechno mohl pěkně zkomplikovat. V půli cesty jsme se zastavili na občerstvení ve vesničce Balmaha, která je vstupním bodem k Loch Lomondu. Padla na mě únava a demoralizace převeliká, snad proto, že hodina pokročila a čekalo nás ještě dost šlapáni, snad proto, že se ozývaly záda i bolavé nožky. Když jsme ale přišli k břehům jezera, které teď cesta začala lemovat, jako by nás voda úplně vzpružila. Když jsme šťastně dorazili do kempu Sallochy a postavili stan, uchváceně jsme se kochali výhledy na hory na druhém břehu, užili si trochu koupačky a nakonec si na pláži ukuchtili večeři. Vzpomínka na tenhle večer patří k těm nejkrásnějším z celé výpravy.
Třetí den jsme si užívali ještě více Loch Lomondu. Zároveň se už ale taky začaly podepisovat odchozené kilometry. Záda si na krosny zvykla, boty už se docela rozchodily, ale zato začala bolet kolena. I mě. Což jaksi nikdo nečekal. Muž věděl, že v pravém kolínku nemá úplně všecko v cajku už dýl a bylo jen otázkou času, kdy se kloub pod námahou začne ozývat. Já jsem měla pocit, že jsem přece zdravá jako řípa, tak jakýpak copak. Počasí, do té doby mírné a téměř 100% suché, se nám taky rozhodlo ukázat, zač je toho loket. Neodchodili jsme zdaleka tolik, kolik jsme si na ten den naplánovali, a do kempu jsme došli naprosto a úplně hotoví. A za přestálou námahu odměnili jsme se pořádnou večeří, chladivým mokem a druhý den teplou snídaní a obědovým balíčkem. Radím vám dobře, přátelé - vy to nedělejte. Všechno jídlo bylo samozřejmě úžasně dobré, ale ten účet, ten účet... chodit ve Velké Británii na jídlo je prostě drahá legrace, zvlášť, když k tomu máte vysokohorskou přirážku. Nebo v tomto případě spíše přirážku jezerní. Pršelo celý večer i celou noc a dokonce se kolem nás honila pořádná bouřka a řeknu vám, poslouchat hromy takhle zblízka ve stanu... byla jsem moc ráda, že se mám ke komu přitulit. Vzbudili jsme se opět do deště, který se ukázal být naším věrným společníkem po celý následující den, kdy jsme také konečně poznali, zač jsou toho midgies.
Další den byl zkouška ohněm či spíše deštěm a kameny. Velká část cesty vedla po velkých kamenech, které se jako horská dráha neustále zvedaly vzhůru, aby nás pak opět vedly dolů. Kolena začala bolet způsobem přímo strašlivým a to, že byly kameny kluzké od deště, tomu taky moc nepřidávalo. Asi v půli dne mi i přes "nepromokavost" snad vší výbavy začalo čvachtat v pravé botce. Oběd jsme do sebe naházeli schoulení u kamenné zídky pod pláštěnkou. Byla to vlastně ale docela romantika - každý důvod k tulení dobrej a byla to krásná bonding experience. Cesta však ubíhala zatraceně pomalu, síly a motivace naopak prchaly pryč až příliš rychle. Trasu jsme si nakonec zkrátili skoro o polovinu a když jsme mokří jak myši a málem kulhající došli za neutuchajícího deště do kempu, rozhodli jsme se, že tuhle noc prostě prospíme v suchu a basta. A tak se taky stalo.
Suchá chatka, spaní v posteli a možnost nechat si uschnout zmáchané věci udělali pro morálku své. Další den jsme vyráželi s mnohem větší chutí, sic jsem si musela vzít kvůli kolenu prášky proti bolesti. Realisticky jsme zhodnotili, že s naší rychlostí a pochroumanými kolínky musíme opravdu volit nižší kilometráže, a i vidina toho, že máme tím pádem před sebou jen 10 km cesty, nám dost posílila morálku. Opustili jsme Loch Lomond a vstoupili do té pravé Vysočiny, Jak poznamenal muž - konečně pořádný Skotsko! Cestou byly nádherné výhledy, všude už byly kopce, pásly se ovečky, počasí nám přálo a tak se i s bolavými koleny šlapalo jedna radost. Ten den se nám taky podařilo ujít polovinu cesty, na což jsme byli náležitě hrdí! A tak jsme se rozhodli si maličko zašvindlovat - protože těsně za polovinou byl úsek strmého stoupání, který by dal našim kolenům sakra zabrat, sešli jsme naopak do blízké vesničky a kousek si popojeli, abychom se dostali na další campsite. Tam jsme si postavili stan a opět vyrazili za chladivým mokem. A protože v místní nálevně měli taky televizi, kde zrovna běžela předpověď počasí, doslechli jsme se, že na víkend se chystají brutální přívalové deště. A protože právě na víkend připadala ta část cesty opuštěnou krajinou Rannoch Moor, kde se před deštěm nemáte šanci schovat, začali jsme přemýšlet, zda nenadešel čas na plán B.
(pokračování příště)

8. 9. 2016

Uděláme si to hezký

Udělali jsme si to dokonce moc hezký! Celý prázdniny. Není náhodou, že čas na článek nebyl od té doby, co se mi muž vrátil ze zahraničních studií. Když s někým začnete chodit a pak se půl roku (skoro) nevidíte, máte po znovushledání hodně co dohánět. Třeba se navzájem představit rodičům. Ukázat si, kde jste vyrůstali. Sestěhovat se. Otestovat sílu vztahu konstrukcí nábytku z IKEA. Asi nikoho nepřekvapí, že jediná menší rozepře byla o to, podle jakého klíče si vyskládáme knížky do knihovny. Nakonec máme pokojíček jako malovanej (i když by, uznávám, vymalovat asi ještě potřeboval), i když jsme si ho vlastně během léta zas tak moc neužili.
Hned na začátku léta totiž přišla Šrámkova Sobotka - a byla skvělá, jak taky jinak. Sjela se nás letos pěkná brněnská banda a překládaly jsme, až se z nás kouřilo. Jen malá poznámka - neplánujte si ovšem takovéhle aktivity, pokud ve stejnou dobu máte dělat redakci překladu. Šrámkova Sobotka je totiž nejlepší, když si ji užijete socializačně a kulturně - chodíte na představení a pak se integrujete. Což úplně nejde, když celé odpoledne po dílně až do večera redigujete, až se z vás kouří. Ale zase furt lepší nějaká Sobotka než žádná, takže díky bohům za ni!
Po Sobotce již zmíněné stěhování a hlavně vybavování bydlení, co nás stálo strašlivého času, úsilí a peněz, ale máme to tu teď über koselig a jsme vybaveni i takovými vymoženostmi, jako je to roztomilý maličký struhátko (je super třeba na strouhání čokolády, to jen, kdybyste nevěděli co s ním). Hrdinně jsem na stejnou dobu pozvala taky Claire, aby se podívala, že nejen Paříží a Bristolem živ je člověk. To jsem si pak dost nadávala, protože když ještě ani nemáte nábytek a máte u toho někoho hostit, je to dost na pytel. Naštěstí byla Claire příkladný samostatný host a nakonec během toho týdne vyrazila i do Olomouce, Bratislavy a Vídně, takže my jsme měli klid na práci a ona se během navštívila hned 3 cizí země. No není to krása?
Sotva jsme jakš takš dali dohromady pokojíček, už bylo třeba se chystat na velkolepý výlet do Skotska. Víte, jak se stává, že něco chcete, ale když má dojít na lámání chleba, tak máte tendenci brát zpátečku? Tak nějak jsem se taky cítila. Protože přece sakra chodit natěžko? Sami v horách? To přeci... ale vyrazili jsme. Jak to probíhalo sepíšu v samostatném článku, můžu jen říct, že to bylo vlastně úplně jiné, než jsem čekala, a bylo to mokrý, bolavý a skvělý.
Zbytek prázdnin jsem pak zuřivě pracovala (jojo, jasně, užiju si svoje poslední studentský prázdniny bez práce, hahaha, jako bych se neznala) a překládala o sto šest. Nabídky na překlad se totiž co? Neodmítaj! Navíc když se u nich dozvíte tolik nových věcí! Kdybyste mi řekli, že jednou budu překládat knihu o matematice a že mě to bude bavit... ale zázraky se dějí. I muž se činil, protože diplomka dejchá na krk a když píšete o postmoderním tlustopise, tak už včera bylo pozdě, že jo.
Ale nadělili jsme si za všechnu tu pilnou práci odměnu. Hned prvního září jsme vyrazili do ráje. Teda, do Orliček. Na chaloupku, která tam stojí od roku 1750, kde na půdě bydlí mazlivá kočička a venku se pasou stejně mazlivé ovečky. Všude kolem malebné kopečky a božský klid a mír. Žádná wifi. A žádné povinnosti, kromě čtení, což je ale vždycky velká radost. Užívali jsme si, že můžeme jít na výlet, ale nemusíme s sebou tahat těžké krosny a můžeme si ujít, kolik kilometrů chceme. Počasí jako by nás taky chtělo za tu předešlou dřinu odměnit, líp snad ani být nemohlo. Každý večer jsme si rozdělali v krbu oheň a bylo nám blaze.

Takové byly tedy prázdniny. Spousta práce a taky spousta krásných zážitků. A myslím, že ani přes školní rok to nebude jinak.